Nothing is perfect

"Jedním ze základních pravidel vesmíru je, že nic není dokonalé. Dokonalost jednoduše neexistuje ..... Bez nedokonalosti bychom vy ani já neexistovali."

Stephen Hawking

Od jaktěživa jsem perfekcionista. Vždycky jsem potřebovala mít všechno dokonalý, a pokud to tak nebylo, vyvádělo mě to z míry. Všechno muselo být "správně" nebo "podle nějakých pravidel". Moje mamka dodnes s hrůzou vypráví, jak jsem jako malá hystericky brečela, když mi nejdřív místo pravý boty obouvali levou. Taková autistická povaha šprtky, řekla bych.... Vzhledem k tomu, že ale já sama rozhodně dokonalá nejsem, je dosti odvážné čekat, že věci a lidi kolem mě budou. Tohle si uvědomit bylo moc důležitý. A to nejenom pro moje existování v pořád se zařizujícím bytě. A i když už jsem si na tohle prosté tajemství více méně přišla, stejně se občas najdou věci, který mě dokážou hlodat...

Ačkoliv jsem docela bordelář a absolutně nestíhám uklízet, docela hodně lpím na věcech. Není úplně fajn to takhle přiznat, protože to ze mě činí prachobyčejnýho materialistu a to dneska není sociální sítě friendly. Nicméně už je to asi tak. Hrozně moc jsem chtěla, aby všechno v tomhle bydlení bylo dokonalý, aby nám nábytek vydržel věky a aby bylo hlavně všechno tak, jak se sluší a patří. Ale když na to tak zpětně koukám, skoro u každýho kusu nábytku se při jeho sestavování nebo při jeho používání něco podělalo. 

Miluju Ikeu, mám ráda jejich nápady a taky se mi líbí poměr cena/výkon. Dalším faktem je i to, že jsme na prolejzání jiných obchodních domů neměli moc času, a když už jsme náhodou do nějakýho zabloudili, přišlo nám tam všechno děsně usedlý. A tak se stalo, že náš byt je vlastně jedna velká pořád ještě trochu nedozařízená Ikea. Z počátku bylo trochu těžký přesvědčit historika vedle mě k nákupu tohohle typu nábytku, ale mám pocit, že když už se s tím smířil, tak je nakonec i spokojenej. Nebo si to aspoň ráda myslím.

Ale zpět k tomu, jak nám to zařizování nešlo úplně podle našich představ. Jedním z prvních kusů nábytku v našem novém bytě byl jídelní stůl. Opsala jsem tenkrát špatně jeho číslo a přivezli jsme domů místo hnědočernýho hnědej. Určitě si všichni říkáte, že je to prašť, jak uhoď. Ale já tenkrát obrečela, že není stejnej jako konferenční stolek a skříňka pod televizí. Dneska si naopak myslím, že je ten hnědej teplější a celkově i hezčí, ale tehdy mi to přišlo jako velká tragédie. A v tomhle duchu to celé více méně pokračovalo. Na jedné komodě nám dodnes nelícujou šuplíky, druhá má šuplík od sestavování odřenej, sklo na kosmetickym stolku má v sobě rejhu (netuším, kde se tam vzala) a dvířka od potravinový skříně nám skoro rok nešly pořádně otevírat, protože jsme zapomněli koupit nožičky, takže ty dveře drhly o zem (mimochodem víc jak rok jsme na nich neměli ani úchytky)... Vraceli jsme zpátky do Ikei zrcadlo, protože když jsme se ho po půl roce, co nám leželo v předsíni, konečně odhodlali pověsit, zjistili jsme, že je prasklý vejpůl. Moc mě vnitřně bolelo, když nám restaurátoři natírali nahnědo historický okna a pocákali u toho dřevěnej bílej psací stůl (naštěstí to šlo umejt) a ještě víc mě trápí první rýha na nové kuchyňské desce. Ale takhle bych v podstatě mohla pokračovat donekonečna. Velký stěstí pro mě i pro vás, že už si dneska na všechno nevzpomenu.

K tomu, abych na všech těchhle věcech začala lpět aspoň a malinko míň a trochu zklinila hormon, mi nakonec dopomohlo sestavování posledního kusu nábytku, kterým byla bílá komoda v pracovně. Chtěla jsem ji mít postavenou pokud možno co nejrychleji. Měla jsem před státnicema, potřebovala jsem si mít kam dávat šanony s otázkama a hlavně už jsem to nechtěla v průběhu učení řešit. Připravovala jsem kastelánovi, co má kde sešroubovat a zatlouct. A v tom spěchu se nějak stalo, že jsem mu zadní desku připravila na pohledovou stranu komody. Říkáte si asi, že jsem úplně blbá. Ale holt není každej den posvícení... A jo - asi jsem trochu blbá :D. Kastelán samozřejmě vytrvale zatloukal, a když toho chtěl nechat, že je divný, že to skoro zaltlouct nejde, řekla jsem mu, ať nepovídá a pořádně zabere. A tak se stalo, že jsme předek tý komody celej prodírkovali hřebíčkama. Dírky, který touhle akcí vznikly (některý byly teda spíš díry :D), lemovaly celou komodu kolem dokola, což musíte uznat, že není úplně ideální. Vzhledem k tomu, že tentokrát z toho byl poprvý za celou dobu můj kluk víc špatnej než já (komoda asi za šest tisíc a my jí prakticky rozmlátili :D), nezbyl na můj smutek už vůbec žádnej prostor. A to bylo moc dobře. Řekla jsem tenkrát, že to nějak uděláme. A taky že udělali (teda je to v procesu). Náš skorošvagr je totiž truhlář, takže má s dírkama už nějaký zkušenosti. Dal nám takovou super hmotu na jejich zadělání. A ačkoliv jsem samozřejmě nebyla schopná udělat si čas na zadělání všech, u těch, který už jsou hotový, byste nepoznali, že tam nějaký byly. A tak mě celá tahle zkušenost, která je mimochodem moc vděčnou historkou k vyprávění, naučila, že i když všechno není dokonalý, může to bejt stejně hezký. A taky že většina průšvihů má svoje řešení.

A moje dnešní poselství? Bylo by fajn přestat lpět na nedůležitých maličkostech a víc užívat života, kterej běží. Tak se mějte krásně, neřeště blbosti a užívejte! Tak jako to umí můj kastelán. Protože ten říká, že byt je nejhezčí, když je vidět, že se v něm žije. Třeba právě tahle myšlenka bude někomu dalšímu inspirací :). Já se s ní teda ještě pořád oťukávám :D.