Kdo je zámecká paní

"Kdo jsem?" Jedna z nejtěžších otázek, kterou jsem kdy dostala. Od mala se nás ptají, čím chceme být, až vyrosteme. Společnost nás škatulkuje podle zaměstnání, majetku, postavení a ani nevím podle čeho všeho dalšího. Všichni máme naučenou odpověď na otázku "Kým jsme" a dál už o tom moc nepřemýšlíme. Nebo mě to až do nedávna vlastně nenapadlo. Moje emoční inteligence totiž není příliš rozvinutá, ale pracuju na tom :D. Abych se ale mohla nějakým způsobem představit, rozhodla jsem se napsat jakési krátké shrnutí o tom, co v životě mám a nemám ráda, a taky o věcech a bytostech, které ho dělají každý den hezčím. Takže tady to ve zkratce je.

Ráda:

• Plavu
• Protože člověk je najednou v tý vodě strašlivě volnej, jako by všechny starosti odplavaly někam pryč. 
• O Doris (Hledá se Nemo) si všichni mysleli, že vůbec neví, ale přitom moc dobře věděla, když zpívala: "Měl bys plavat - když nevíš co, tak plav."

• Tančím
• Protože stejně jako u plavání, když tancuju, tak prostě tancuju a nemyslím na nic jinýho. Často jsem zavalená velkou spoustou povinností, který mě stresujou. Ale když tancuju, mám v sobě tolik endorfinů, že je mi strašně dobře a nějaký nesplněný deadliny mě v tu danou chvíli netrápí.
• Protože mi tancování opakovaně přineslo do života partu fajn lidí, který v něm prostě potřebuju.

• Zpívám (ačkoliv mi to ani trošku nejde)
• Jednou jsem někde slyšela, že lidi mají hodně zpívat, aby byli dlouho živí. Podle mě na tom něco bude :).
• Jednou jsem svýmu kastelánovi taky říkala, že mě mrzí, že neumím pořádně zpívat. Odpověděl mi na to jenom: "Mně taky Ani, věř mi, že mně taky." :D

• Se směju
• Protože to taky zcela určitě prodlužuje život. Martin mě rozesměje skoro vždycky na první dobrou, a proto se ho držím :).

• Trávím čas s pejsky
• Protože je to podle mě jeden z nejleších způsobů, jak ten omezenej čas tady na zemi využít. Jestli vás někdo miluje víc než sebe, tak je to právě pes (je teda fakt, že já mám zkušenosti jenom s bígly a ty možná před váma dají přednost ještě něčemu k jídlu :D).
• Jednou v nějakým filmu říkali, že lidi odhadneš podle toho, jak se chovají ke svýmu psovi a k vlastní mámě (nemám ponětí, co to bylo za film). Od tý doby pozoruju každýho, kdo jedná se psy, jakým způsobem to dělá, a podle toho si dělám obrázek. Je to praštěný, ale docela to funguje :)... Proč se nezaměřuju na tu mámu, nevím :D.

• Trávím čas s kamarády
• Myšleno se všemi kamarády, kteří si už zvykli na to, jak jsem svá, a kteří můj život obohacují skoro stejně krásně jako pejsci (hádám, že teď se všichni urazili :D, ale věřte, že to na uražení nebylo).

• Jím
• V zimě hlavně kyselý okurky a červenou řepu (kterou můj kastelán z celýho srdce nesnáší) a v létě meloun (toho jsem schopná sníst tuny). Jo a ještě nudlovou polívku a babiččino sádlo!

• Přicházím na životní pravdy, kterých se do budoucna snažím držet
• A později zjišťuju, že už je všichni (často daleko mladší) lidi okolo mě dávno znají. Ale však víte - cesta je cíl :).

• Píšu
• Protože je to pro mě další ze způsobů relaxace. A narozdíl od mluvení je člověk schovanej za počítačem a nemusí se bát bezprostředního odsouzení svým auditoriem.

• Katelána
• Už skoro osm let. 

Nerada:

• Mluvím na veřejnosti před větším množstvím lidí
• Protože rudnu, klepe se mi hlas, a když jsem hodně nervózní, tak i plácám nesmysly. Vím, že to má hodně lidí, ale pro mě je to zbytečný vystupování z komfortní zóny (ačkoliv teprve za ní prý začíná opravdovej život). Na druhou stranu mám pak o to větší radost, když se mi nějakej takovej výstup vydaří a obejde se bez výše zmiňovaných excesů.

• Jsem středem pozornosti
• Asi to nějak souvisí s tím mluvením na veřejnosti.

• Mám okolo sebe negativní úzkostný lidi
• Hrozně snadno se totiž nechávám stáhnout na jejich vlnu, na které vím, že rozhodně být nechci.

• Když se mě někdo snaží organizovat
• To bude asi trošku otázka ega a taky toho, že jakákoliv vlastní organizace mi už sama o sobě dá tolik práce, že nějaký další zásah zvenku úplně nedávám :D.

• Když mi někdo leze do intimní zóny
• Neberte si to osobně, ale prostě potřebuju svůj osobní prostor.

• Vstávám
• Žádná moje práce zcela určitě nikdy nebude začínat už v sedm hodin ráno nebo nedej bože dřív, protože fungovat každej den někde takhle brzo od rána je prostě nad moje síly. Jak se to dělá, když má člověk malý děti, netuším.

Za svůj život jsem se naučila, že:

• Vesmír nám vždycky pošle všechno tak, jak zrovna potřebujeme (jeden můj kamarád říká: "Vesmír ti to hodí :)."). I když to v tu chvíli zrovna nevidíme - všechno má svůj důvod a je jen na nás, jestli ho časem objevíme a nebo ne. Dřív mi tohle přišlo jako sluníčkářský řeči, ale postupem času jsem musela změnit názor.

• Nemá cenu plakat nad rozlitým mlíkem.
• Já vždycky říkám: "Co je hotovo, je hotovo." Jinými slovy - co se stalo, nezměníme - pojďme se soustředit na to, jak budeme ten průšvih elegantně řešit.
• Ve svým rychlým a zbrklým životě jsem na průšvihy docela zvyklá, takže bylo potřeba naučit se v nich postupem času chodit, ale o tom třeba zase někdy příště...

• Když se ti něco nelíbí, změň to. Když to nejde změnit, jdi od toho. Ale nedělej ze sebe oběť (jiný můj kamarád říká: "Nebul kundo" :D).
• Ne na všechny situace to lze aplikovat a často se mi to nedaří ani tam, kde to jde, ale pracuju na tom :).

To je pro dnešek asi vše. Na můj vkus nakonec docela osobní článek. Zastávám názor, že každý z nás je svýho života tvůrce. A takhle nějak prostě zkouším "tvořit" já :). Tak zas někdy.