Proč zámecká paní

Vzpomínáte, jak jsme byli malí a věřili na pohádky? Jak náš život bude fantastický - krásné dlouhé šaty, šarmantní princ, který si nás odveze do svého zámku... Lehli jsme si v noci do postele a bezvýhradně tomu věřili... Princové a princezny, draci, kouzelníci, čarodějnice.... Ti všichni byli tak blízko, že jsme se jich mohli dotknout. Jenže nakonec jsme všichni nějak vyrostli a pohádky byl konec (převzato z Grey's Anatomy).

Té mojí teda svým způsobem určitě. Fantazie a představivost mě s přibývajícím věkem opouštěla rychleji než mléčné zuby, a tak mi bylo poměrně brzy jasné, že na kariéru princezny můžu zapomenout. Pravda je, že jsem pak ještě pár let naivně očekávala dopis z Bradavické školy čar a kouzel, ale když ani tohle neklaplo, smířila jsem se s tím, že dětství je neodvratně v trapu. Odhodila jsem teda korunku z jablonecké bižu a začala snít o trochu reálnějších věcech. Bylo jich spoustu a v průběhu času se hodně měnily. Čím jsem ale byla starší, tím více se vlivem společnosti a sociálních sítí blížily obecným představám všech mas - tzn. dům na hypotéku s nejnovějším moderním vybavením v norském stylu (hodně za to mohla i moje teta, která jeden takovej dům doopravdy má). Jenomže někdo tam nahoře si možná vzpomněl na sny té malé holky, a nebo jsem si prostě jen měla uvědomit, že ne vše v životě jde za každou cenu podle "plánu".

Někdo mi kdysi řekl, že místo k životu vybírá z antropologického hlediska vždycky muž. A protože ten můj (ostatně tak jako všichni) je tak trošku blázen, tak nějak se stalo, že v tuhle chvíli žijeme na zámku. Svůj život momentálně sdílím s kastelánem - odtud vítr vane k zámecké paní. Zatímco pro něj zámek od samého začátku znamenal krásnou monumentální stavbu s bohatou historií, o kterou je třeba pečovat a kterou je třeba respektovat. Pro mě byl jeho splněný sen, který od první chvíle miloval, zpočátku tak trochu noční múrou. Když se řeklo zámek, vybavila se mi stará, studená, zatuchlá stavba, do které se mi ani trochu nechtělo. Znamenalo to tenkrát zkoušku pro mě, pro mýho kastelána i pro celej náš vztah. Naštěstí pro mě/nás, můj kastelán měl se mnou trpělivost a ukázal mi, že život na zámku může být docela fajn.

A protože jsem zjistila, že spoustu lidí zajímá, jak to na našem zámku chodí, rozhodla jsem se založit tenhle blog. V osmé třídě základní školy jsem měla webovky o Simíkách (počítačová hra The Sims), po nich následovaly osobní stránky mého pejska a v obou případech jsem měla možnost se svým určitým způsobem realizovat a vypsat. Pak tahle činnost z mého života nějak přirozeně vymizela a já se letos v lednu v rámci příchodu nového roku ohlédla a zjistila, že už hodně dlouho studuju, aniž bych věděla, čím chci být, až budu velká (o tom třeba někdy jindy), celkově dělám hodně věcí, nic pořádně, nic moc nestíhám a přitom všem jsem úplně zapomněla, jak relaxovat. Proto taky zakládám tenhle blog, protože chci najít cestu zpátky sama k sobě. A i kdyby na něj nikdy nikdo nezabloudil a nikdy nikdo nečetl tahle slova, svůj smysl plní už teď v tuhle chvíli... Jestli vás ale zajímá, jak se se svojí poměrně novou životní rolí, ke které jsem přišla jako slepý k houslím, potýkám a jestli je život na zámku taková idylka, jak si většina lidí při první zmínce vzrušeně myslí, budu ráda, když sem zavítáte i někdy příště.