Začalo to nevinně

Stojím nad stativem kdesi na Lofotech. Bojím se otočit. Srdce mi buší jako blázen, v hlavě tisíc myšlenek a zároveň ani jedna uchopitelná. Sbírám odvahu, kontroluju foťák, až konečně zvedám oči na objekt před ním....

Tenhle den začal vcelku nevinně. Byli jsme s kastelánem na norských Lofotech, což je to nejkouzelnější a nejkrásnější místo, kam všichni určitě jednou potřebujete. Byl to den D se vším všudy. Chystali jsme se totiž zrealizovat jeden z mých lepších nápadů – a sice vylézt nejvyšší horu, která se na tomhle souostroví nachází. Jméno oné hory jsem pro jeho složitost nevěděla ani v den, kdy jsme se na ni drápali, ale pro účely tohohle článku jsem si dala práci a jméno dohledala – jednalo se o Hermannsdalstinden. Tahle hora měří "jen" 1029 metrů. Nutno ale dodat, že na Lofotech každou túru začínáte u hladiny moře. Cíl jsme tedy měli poměrně ambiciózní. Příručky totiž psaly, že za jeden den to stihnou jen ti největší borci. Nicméně, vzhledem k tomu, že už jsme po horách lezli celý jeden týden, nabyli jsme dojmu, že jsme se jimi tak trochu stali, protože máme natrénováno, a tedy i určitou šanci horu pokořit. Ráno jsme vstali brzy a vyběhli z chaty směrem vzhůru. Nebyl čas ztrácet čas. V tempu, za které by se nemusel stydět lecjaký horolezec, jsme sváděli boj s časem a značným převýšením. Naše sebevědomí, že horu dnes pokoříme, přitom stoupalo stejně rychle jako nadmořská výška, do které jsme se dostávali. Když už jsme se nacházeli dostatečně vysoko i daleko od chaty, napadlo mě, že ač jsou panoramata až neskutečně krásná, nepodobají se ani vzdáleně těm, která jsem měla pečlivě nastudovaná z instagramu. V rámci jednoho rychlého odpočinku jsem tedy vytáhla mobil, zapnula Google mapy a i přes velmi špatný signál zjistila, že jsme s největší pravděpodobností někde úplně jinde. Vzhledem k tomu, že nás od vrcholku neznámé hory dělilo jen pár metrů, dolezli jsme nahoru, a kochajíc se tím nejkrásnějším výhledem rozmýšleli, co bude dál. 

Nebo alespoň já jsem čekala, že se rozmyslíme a třeba i poradíme nebo tak něco v tom smyslu.... Můj nastávající měl o dalším dění ovšem poměrně jasnou představu – na nejvyšší horu vylezeme za každou cenu! Hnal mě dolů jak divou zvěř, abychom zanedlouho se zhruba čtyřhodinovým zpožděním vyrazili správnou cestou, ze které jsme původně sešli hned pár metrů od chaty. Abyste tomu rozuměli – v Norsku se všechny turistické cesty značí červenými puntíky, křížky a Tčky někde do kamenů podél cesty. Tím pádem není úplně možné rozeznat, která značka patří ke které turistické trase. Občas na samém začátku cesty sice narazíte i na nějaký ten ukazatel – k tomu jsme ale ráno vůbec nedošli. 

Trasa na Hermanndalněco vede přes základní tábor, kde své útočiště nabízí krásná dřevěná chata Munkebu. Tak jako většina horských chat bývá i tahle chata samozřejmě po většinu času běžně zamčená a připravená k pobytu pouze vyvolených jedinců. Už, když jsme se k Munkebu blížili, začalo se kazit počasí, majestátní horu přikryly mraky a já cítila, že začínám být unavená. Opravdu hodně unavená. Kastelán pořád běžel jako o závod a na mě šlo mrzení. S mrzením postupně přicházely i nejrůznější nadávky a já věděla, že ze základního tábora už chci určitě domů do postele. Moje přání umocňoval i fakt, že v pozdním odpoledni, do kterého se den pomalu ale jistě přehoupl, jsme potkávali spoustu lidí, kteří se od Munkebu vraceli. Nikdo ale opravdu nikdo už nešel naším směrem. 

Když jsme k Munkebu po několika hodinách poměrně svižné chůze konečně dorazili, sedli jsme si, snědli poslední zbytky jídla a dala se do nás vlezlá zima. Okolo chaty bylo rozprostřeno několik stanů, jejichž majitelé si výšlap s největší pravděpodobností bystře rozfázovali do dvou dnů. My jsme žádný stan samozřejmě neměli. Ale i kdybychom měli, nic moc by to v našem případě nevyřešilo, protože předpověď hlásila od půlnoci hustý déšť, který měl pokračovat i celý následující den. Seděli jsme tedy za chatou, koukali na vrchol hory, který byl ztracený v mlze, a přemýšleli, jestli, když se tam vydrápeme, ocitneme se ve světe instagramu (teď myslím takové ty fotky nad mraky zalité sluncem), a nebo budeme pořád ztraceni v mlze :D. Po krátké racionální úvaze jsem se poměrně rychle utvrdila v názoru, že bychom se opravdu měli vrátit. Můj nastávající nicméně nebral moje přání v potaz a přesvědčil mě, že se ze základního tábora podíváme ještě alespoň na druhý břeh jezera, na který jsme od chaty koukali. 

Cesta k jezeru trvala místo předpokládaných dvaceti minut déle jak hodinu. Nebyla moc dobře schůdná, což vedlo k tomu, že jsem na ní postupně ztratila poslední zbytky trpělivosti. S vidinou, že už se nikdy nedostaneme domů, nechtěla jsem se v cílové destinaci pokud možno vůbec zdržovat. Doteď života plný kastelán začal být divně nervózní, což mě vyvedlo z míry natolik, že jsem přestala nadávat a začala se bát. „Pojď Ani, natočíme video našim domů, že jsme sem vylezli.“ „Vždyť jsme nikam nevylezli!“ A v tu chvíli mě to napadlo: „Nechce mě ten blbec tady teď žádat o ruku, že ne?“ Dělala jsem, že si fotím jezero a snažila jsem se uklidnit. „Hlavně zas nebuď kráva“, říkala jsem si. Ne že bych se tak doteď nechovala... Abych to celé uvedla na pravou míru – já toho času nebyla moc holka na vdávání. Měla jsem pocit, že ve třiceti je na vdávání ještě brzo a že mi nic nechybí. Představa, že jdu k oltáři a všichni na mě zírají, mě poměrně hodně děsila, a protože jsem si stejně zralá připadala i na zakládání rodiny, neviděla jsem v tom ani žádnou praktickou stránku věci. Jenomže ono se to zřejmě doopravdy dělo. Přímo před mýma očima. Tuhle situaci jsem neměla pod kontrolou, což mě dostávalo daleko za hranice komfortní zóny. „Nebuď kráva“, opakovala jsem si. „Ani, tak si aspoň uděláme fotku, když nechceš nic točit,“ ozvalo se z kastelánova směru. Foťák už se tyčil na stativu a nebylo kam couvnout. Vlastně bylo – mohla jsem skočit do toho jezera pod námi, ale to se mi nezdálo úplně fér (a kromě toho to bylo poměrně vysoko :D). Foťák nečekaně “nefugnoval“, takže jsem byla vyslána, ať se podívám, co s ním je a zkusím ho přenastavit. Bála jsem se tak, že jsem ke stativu sotva došla. Chvíli jsem dělala, že kontroluju, co že s tím foťákem jako je (ve skutečnosti jsem na něj ale absolutně nedávala pozor) a když jsem konečně sebrala odvahu a zvedla od něj oči, vážně tam klečel. A já ještě stále si opakujíc něco ohledně krávy jsem ze sebe dostala jenom: „To jako vážně?“ Uznávám, že jsem se mohla snažit ještě o kousek víc. Bejt kastelánem, tak mě do toho jezera už asi pomalu hodím. Ale on trpělivě klečel dál. Nakonec ze mě vypadlo jenom: „No tak asi jo no.“ A bylo.

Cestu zpátky mám v mlze. Došli jsme na ubytování za tmy (v Norsku se v létě stmívá fakt pozdě), katelán měl na hodinkách skoro 50 000 kroků a po příchodu na pokoj, kde jsem se jala dělat čínskou polívku na posilnění, dostal zimnici, kterou se nám vůbec nedařilo zahnat. Druhý den mě můj nastávající musel vzbudit v jednu odpoledne, protože měl strach, jestli se ještě někdy probudím. Byl to hodně intenzivní zážitek, na kterej ani jeden z nás určitě jen tak nezapomene.

P.S.: Svatba byla nakonec jedna z nejkrásnějších věcí v našem v životě a stejně jako výlet do Lofot ji všema deseti doporučuju. Jen jsem si musela k tomuhle poznání pomalu sama dospět. Ale o tom třeba zase někdy příště...