Jak to všechno začalo

Sedíme u večeře na víkendovém pobytu, právě nám přinesli welcome drink, který je součástí balíčku, a můj Martin mi se skleničkou v ruce vzrušeně oznamuje, že se mu splnil životní sen a že se právě koukám na novýho kastelána. Rozbuší se mi srdce, krev se mi přitom žene do tváří a polívá mě horko...

Ať už budu pokračovat jakkoliv, je mi jasné, že z téhle části příběhu nevyjdu úplně dobře. Ale co už...

Neumím moc dobře lhát, nedokážu ani říct, že se mi líbí dárek, kterej jsem dostala, když je to totální pitomost (tím nechci říct, že všechny dárky, které někdy neměly úspěch, byly nutně vždycky pitomosti), a tak ani tentokrát nějak neumím předstírat radost. Lítá mi hlavou asi milion myšlenek a nejsou to dobrý myšlenky a on to vidí. Tenhle večer jsem zkazila...

Abyste tomu rozuměli, znamená to pro mě, že bych se měla přestěhovat daleko za město na konec světa do vesnice, kde žije všeho všudy asi sto obyvatel (včetně dvou psů), každý den dojíždět půl hodiny do školy a půl hodiny zpátky (doteď jsem bydlela pět minut pěšky a celej život jsem byla "holka z města") a celkově ta představa, že jdu spát do nějaký studený, zatuchlý komnaty mě prostě děsí. Hodně ve zkratce - vidím to dost pesimisticky a dobrým myšlenkám jednoduše nedávám šanci.

Asi si říkáte, proč jsem s touhle reakcí nevyrukovala už dřív (ideálně někdy před samotným výběrovým řízením)... Uznávám, že je to dobrá otázka, ale sama na ni dodnes marně hledám odpovědi. Věděla jsem, že se mi ta představa úplně nezamlouvá, ale jak moc se mi do téhle životní role nechce jsem zjistila až ve chvíli, kdy se to celé stalo skutečností. Navíc, kdo mohl tenkrát tušit, že takhle "mladej kluk" roznese ostatní uchazeče na kopytech v poměrně tvrdym výběrovym řízení. Pravda - možná jsem to měla být právě JÁ.

Jak říkám - z tohohle nevyjdu dobře.

Celé to uzavírám slovy, že to teda nějak zkusím a uvidím, ale to samozřejmě není to, co by chtěl chlap, kterej stojí o vaši plnou podporu, slyšet. "Naše pohádka" teda nezačíná zrovna dvakrát idylicky.

O čtvrt roku později už stojím uprostřed těch našich komnat. Je jich hodně - jsou veliký a prázdný. Znáte to, když přijdete do prázdnýho bytu a všechno se neuvěřitelně rozlíhá? Tady v těch prostorách tenhle fyzikální jev najednou nabírá zcela nových rozměrů (a to doslova). Kastelán se snažil - sehnal postel a celou ji sám postavil, abysme měli tu naši první noc na čem spát. Je to tu cizí... cizí a prázdný. Ale věřim, že s nějakym nábytkem a trochou času si člověk zvykne. V noci se bojim jít sama na záchod, ale vzhledem k tomu, že jsem bezvýhradnej realista a na duchy přece nevěřim, sama před sebou si vlastně doopravdy ani nepřiznám, že se bojim. Takže normálně jdu, ale nepatrně přidám do kroku a jsem dost ráda, když se vracím zpátky pod peřinu. Což je vlastně taky docela blbost, že má člověk pocit, že pod peřinou je bezpečno - asi nějakej naivní prazážitek z dětství...

A tak tu začínáme válčit. Bydlíme v té naší jedné super posteli, místo gauče máme Martinovu starou matraci a před matrací televizi (bez tý totiž prej nemůžeme bejt, aspoň kastelán si to myslí). Na matraci sedáme, jíme, pracujeme, občas i spíme - prostě jsme tam prakticky pořád. A já si tak nějak postupem času začínám pomalu zvykat. Jezdím jako šílená mezi zámkem, starým bytem v Hradci a svým pokojem u rodičů. Nemám páru, kde přesně se zrovna nachází velká většina mých osobních věcí, a už zase nic nestíhám. Ale člověk si apoň pak přijde takovej víc vytíženej a důležitej :D. Můj život je najednou vzhůru nohama, v ještě větším chaosu než kdy dřív, ale pozvolna si to vše zase tak nějak sedá. V bytě v Hradci jsem pořád míň a míň, až vlastně prakticky vůbec. Nábytku máme na zámku čím dál tím víc a víc, až to tu najednou začíná vypadat jako u lidí. Ozvěna pomalu mizí a nám se začíná dobře spát. Dokonce tak dobře, že často zaspávám a všude chodím pozdě.

Za tu dobu, co tu jsme, jsme:

• zařídili všechny naše pokoje (zní to jako bysme obývali půlku zámku, ale zase tolik jich nebylo :D), přičemž většinu nábytku složil kastelán sám vlastníma rukama.
• zaplnili celej kumbál (kterej máme místo sklepa) nepořádkem, jako kdybychom tu bydleli už léta.
• měli skoro rok střídavě zatlučený různý okna, protože se musely restaurovat a takový doopravdický restaurování (jak jsem zjistila) pěkně dlouho trvá.
• měli v bytě pořád nějaký dělníky, co střídavě přinášeli a odnášeli ty okna a následně restaurovali i všechny jejich rámy. Chodili v dostatečně dlouhých intervalech, takže akorát, když jsme si konečně našli čas všechno po nich pořádně uklidit, byli tu zas.
• měli skoro rok před všema těmahle oknama lešení, protože se kromě oken předělávala i omítka, a po tom lešení nám moh do bytu kdykoliv kdokoliv vlízt (hlavně v létě, kdy jsme je potřebovali mít pořád otevřený).
• zažili, jak nám prší do bytu, když o jedný velký bouřce protekla střecha na nově vymalovanou zeď (bohužel jsme zrovna nebyli doma).
• čekali rok a půl na novou kuchyň, protože s veřejnejma zakázkama jsou velký obstrukce.
• zažili první prázdniny na zámku, který nestály za nic, protože kastelán měl ve svojí první sezóně plný ruce práce a já se učila na svoje (doufám, že poslední) státnice. Mezitím k nám jezdilo plno nadšených návštěv, který narozdíl od nás měly volno.
• zažili druhý prázdniny na zámku, který už byly o moc pohodovější (alespoň pro mě, kastelán měl pořád poměrně hodně práce :D).
• se párkrát nepohodli.
• se mockrát měli krásně.
• zažili pno hezkých procházek zámeckým parkem, který vřele doporučuju každýmu.
• zjistili, že ledascos zvládnem a že není radno lpět na tom mít všechno dokonalý, protože se často něco podělá. 
• na samém začátku u nás doma potkali pár myší (já naštěstí jen dvě).
• tu našli pár míst v podlaze, který smrděj neznámo čím, a ještě se s nima budeme muset nějak vypořádat.
• se trošku pohádali, když jsem chtěla všechny tmavý dřevem vyskládaný zdi zakrejt bílou sádrokartonovou příčkou.
• zjistili, že se spolu asi nezabijem a že když budu míň hudrovat, tak nám to docela i půjde.

No a hlavně já jsem se díky tomu všemu naučila se díky tomuhle všemu pořád učím, že život vůbec není o tom, o čem jsem si vždycky myslela. Ale o tom zase někdy příště...